Stručný táborničin životopis
Než jsem se stala ostřílenou malou tábornicí, dlouho jsem se schovávala za maminčinou sukní. Můj čas nadešel až o prázdninách po třetí třídě, kdy jsem se s ustavičným brekem sukní pustila a vypravila se do magického tábornického světa. Celé tohle mé otrkávací dobrodružství se odehrávala v Bělci nad Orlicí. Uprostřed tábora je malý rybníček a kolem jen samé temné a husté lesy, tudíž můj obrovitánský strach z lodiček i tmy se díky vodím hrám, závodění kajaků i nočním hlídkám vytratil. Ačkoli musím se teda přiznat, že s tou tmou to zas tak rychle nešlo. Pár let trvalo, než jsem se na poslední noční hlídce, která byla asi ve tři ráno, vůbec nebála vystrčit nos za roh poslední chatky jako první a bez baterky. Doteď si pamatuji ten tajuplný pocit při cestě černým lesem za noční bojovkou. Nejdřív jako malá a třesoucí se a později jako velký a statečný nebojsa, který stejně raději kontroloval každé prasknutí větývky. Strašně ráda jsem hrávala nějaké akční a dobrodružné hry. Něco bránit či vyprošťovat ze spárů nepřítele – to bylo moje! A po takovém náročném dni plném zachraňování světa nebylo nic lepšího, než si sednout k ohni a zpívat (i když a především zejména když to neumím!!:) Nebo vyrazit na puťák, spát pod širákem a ráno se probudit s pocitem krále džungle. Taková byla má tábornická léta, která bohužel úderem patnácti let skončila. Ale být vedoucí jsem si vždycky chtěla vyzkoušet, avšak nějak jsem to pořád odkládala a odkládala – až tenhle rok mi náš báječný a nejlepší hlavní vedoucí tento post nabídl. Zajásala jsem radostí a pak se lehce otřásla i obavou, ale doufám, že společně všechno zvládneme a užijeme si kopec legrace! (S dětmi ale plno zkušeností mám, často nějakého toho malého zbojníka či princeznu pohlídám.:)
Co jinak dělám?
Právě teď mě poměrně dost straší maturita, která mě sice čeká až příští rok, ale i tak ji prožívám spolu se svými staršími spolužáky. No a kromě školy, která mě zaměstnává až až, hrozně ráda a často (možná až příliš) opouštím realitu a utíkám. Buď do vlastní fantazie, nebo té psané. Čtu a píšu a zase pro změnu píšu a čtu. Pak ještě každou středu odbíhám za svým milovaným divadelním souborem. To jsou mé dva oddychové světy – literatůra a divadlo. Jak s oblibou říká můj dědoušek: „Jakmile má trocha volného času, už tu není a běhá si někde ve snech.“
Tak se těším až budeme běhat spolu!
Žádné komentáře:
Okomentovat